Byl jednou jeden kluk; a ten kluk byl z Kohoutovic. (Byl to kluk městský, panelákový, šťastně zakousnutý na konečné na kopci u vodojemu, mezi lesy nedaleko obory s prasaty). A když se řekne konečná, nemyslí se tím konec světa; kdepak, spíš začátek. Začátek cest, začátek závislostí, začátek fascinace, začátek života a dospívání. Konečná trolejbusu – konkrétně té linky, co se otáčela pod okny a měla vždycky chvíli pauzu – byla jako divadelní jeviště, kde se střídali herci v modrých košilích a s řízky a termoskami.
Tady stál – malý kluk – a zíral. Zíral na řidiče (pana řidiče; velitele vozu, strážce světel, přepínače dveří), jak si upravuje sedačku; jak ťuká do přístrojové desky (občas jako by spouštěl raketoplán); jak zatočí volantem (nebo spíš – obrátí osud celého vozu).
A ta kukaň! Ach, ta řidičská kukaň – útulná, soukromá, vybavená vším potřebným k životu: brašnou s cedulí, panáčkem nebo nálepkami všude kolem, umělou kytičkou, kalendářem, hodinami… a palubní deskou potaženou buď koženkou, nebo kobercem – podle toho, co zrovna frčelo.
Tady někde to asi začalo. Ne žádná velká posedlost. Spíš tiché pozorování, klukovská fascinace. Každý pohyb pana řidiče měl svůj význam, každý spoj své vlastní příběhy. A v hlavě už tehdy běželo něco jako film: o cestách, lidech, zvucích, stínech, světlech. A když pak přišlo kreslení? Bylo z čeho čerpat.
Pamatujete si Škodu 9Tr? Já ano; dodnes cítím ten červeno-krémový vnitřek, ten soumrak v každém okně, to tiché bzučení v zatáčce a ty mírně oblá madla sedadel. Byl temný; byl stísněný; byl útulný. Jako starý dům, do kterého svítí jen tehdy, když si to zaslouží.
Vzpomínky na trolejbusy Škoda a dobu, kdy vše mělo tvar a šťávu
A pak přišla 14Tr; moderní, vzdušná, prosklená jako kancelář snů. Všechno ostré, čitelné, prozářené. (Trochu jako když vám máma koupí nové boty; krásné, ale vám je líto, že ty staré už nepůjdou na výlet.)
Kluk z Kohoutovic mezitím rostl (a madla už nebyla tak vysoko), ale místo aby zapomněl – pamatoval si. Pamatoval si každé držadlo, každé okénko, každé uspořádání sedaček. A teď? Teď, o víc než 35 let později, to všechno kreslí. Trochu z paměti. (Z nostalgie. Z lásky k městské hromadné dopravě – k autobusům, trolejbusům, k příběhům.)
Protože každý spoj je vlastně malá antologie lidských osudů: paní s nákupní taškou a kolenem v ortéze; děcka, co se smějí moc nahlas; pán, který se nedívá z okna, ale do příběhů cestujících. A řidič? Dirigent všech těchto krátkých koncertů.
Chcete víc? Tak sledujte dál blog nebo si prohlédněte autorské kresby autobusů a trolejbusů – třeba vás některý sveze rovnou zpátky do dětství.
