O tom, proč dětem stačí přítomnost… a dospělým někdy tajná čokoláda v troubě.
Když se nám narodila Anténa (3), měl jsem naivní představu, že se svět zpomalí. Že se nadechnu, ztiším v sobě pracovní hluk a plný energie jako z katalogu se budu věnovat té malé, vysněné holčičce. A ano – věnuji. Každý den. A je to neskutečně krásné sledovat, jak roste a mění se před očima. Jenže svět nezpomalil. Naopak. Nabral takový obrátky, že ticho ve studiu začalo působit jako zasloužený relax. A času na e-shop, hlavně na nové motivy, ubylo víc než jsem čekal. Spousta z nich zůstala ležet v šuplíku.
Pak přišel Otto, který má teď devět měsíců a právě mi sedí na klíně, zatímco tohle ťukám jedním prstem. A empiricky jsem si potvrdil, že svět letí rychlostí světla. Jen jsem dostal nový typ hodin. Takové, co mě budí ve 2:36, 4:18 a 5:47 kvůli plíně, mlíku nebo obojímu. (Díkybohu, teď už se to trochu zlepšilo. A Tonička – pardon, Anténa – už brzy pleny odloží. Mlíko pomalu taky.)
Místo času se teď měří momenty. Jako třeba ty mezi „zvládnu to sama“ a „tati, havárka“.
A mezi tím vším dětským vířením se objevuje zvláštní druh klidu. Protože už nejsem jen ilustrátor, kreslíř, partner nebo páníček. Jsem táta. A s tím přišla i věta, která se mi usadila v hlavě jako kus nevypraného melounu: jen dítě čeká, že dospělí jsou dokonalí.
A naše děti? Ty tomu opravdu věří. Myslí si, že když se něco rozbije, táta to opraví. Když něco zapomenou, máma nebo táto to vyřeší. A když se bojí, někdo velký bude vždycky silný za ně.
A tak se snažím. Být tím, kdo drží kormidlo rodinné lodi. I když pravda je, že často místo kormidla držím vařečku nad připáleným rizotem… a v druhé ruce Ottu. A i tak se Toni směje. Protože děti nepotřebují dokonalost. Potřebují přítomnost. A někdy i vysavač v posteli.
Tati, kde je ta dokonalost?
Tohle období mě naučilo, že dokonalost je mýtus, co mizí s prvními zoubky. A zůstává jen to podstatné.
Jasně, děti pořád věří, že máme odpověď na všechno. (Teda – často opravdu máme. Ale jen do chvíle, než přijde otázka, proč datel zrovna nedatluje.) Myslí si, že plán máme vždycky. A že i ta ponožka někde musí být.
A ono to tak někdy i je. Třeba když Tonička ví, že když se něco rozbije, táta to spraví. A má pravdu – i když to s asistencí trvá třikrát dýl a všude jsou samolepky. Ale je to sranda. A když pak s naprostou jistotou řekne babičce „to opraví táta“, něco se ve mně rozsvítí. Stejně jako když maminka vytáhne panenku Fufu přesně z místa, kde ji Toni zapomněla.
A někdy… někdy prostě potřebuju čokoládu. Ale Toni je už velká a má paměť jako datové centrum. Takže když zahlásí: „tati, já bych si dala tu čokoládu, co byla v horní skříňce“, musím ji otevřít – jako důkaz. A nechat ji nahlédnout do skříňky, kde čokoláda už není.
Protože je teď schovaná. V troubě. Muhehe. A já doufám, že ji tam nezapomenu.
Místo dokonalosti nabízím přítomnost
Každý den uspávám, koupu, přebaluju, dolévám mlíko. Vyřizuju objednávky, kreslím, tisknu. A taky často nestíhám. Ale co stíhám, je být táta. Ne dokonalý. Ale opravdový.
Jsme rodina. I když nejsme dokonalí.
A možná právě proto, že nejsme z katalogu, vznikla trička pro celou rodinu. Nenajdete na nich vybělené úsměvy ani slova jako „soulad“ psaná kurzívou z romantického filmu. Najdete v nich to, co opravdu žijeme: upřímnost, punk… a ranní kafe vypité někdy kolem páté, pokud se zrovna samo nerozlilo.
Mrkněte na trička pro celou rodinu. A klidně si u toho dejte kousek čokolády. Pokud jste ji teda taky neschovali do trouby.
- Kids of Anarchy – pro malé rebely, co ví, že ponožky jsou volitelný doplněk.
- Mothers of Anarchy – pro mámy, co zvládnou chaos s elegancí a ovocnou kapsičkou v kabelce.
- Fathers of Anarchy – pro tatínky, co mají plán… a když ne, tak alespoň nářadí na opravení nebo lepící pásku.
Jasně, nejsme dokonalí. Ale jsme spolu rádi. A to je to, co se počítá.
