Hudba je pro mne něco, bez čeho by byl svět tak trochu němý. Přiznám se ale, že na koncertě jsem nebyl už dobré tři nebo čtyři roky. Ne snad proto, že bych nechtěl. Jen mám doma dvě malé děti a jednoho chlupatého společníka, kteří jsou mým každodenním festivalem. A to je závazek, který beru zodpovědně. A s radostí. Ale to neznamená, že to nebere veškerý volný čas.
Ale nebojte, energie hudby mi přesto nechybí. Dcera si totiž zamilovala bicí. Každý týden si to užívá na lekci a hraje s takovým nadšením, že už dávno překonala moje pokusy o rytmus. Upřímně. Já jsem hudební tragéd. Když si občas sáhnu na nástroj, stydím se i sám před sebou. A přesto cítím, jak mocná hudba je. Pamatuji si na zkoušky kamarádů konzervatoristů a jazzmanů. Když jsme ještě byli mladí. Ta energie jak se šířila celou zkušebnou a já ji tehdy nasával plnými doušky. A dnes? Sedím o místnost vedle, zatímco Tonička má hodinu bicích. Já chci nenápadně nakouknout přes dveře. A hned slyším: „Tati, di pryč!“ No není ta divoženka láska?
Možná právě proto mám radost, že moje kresby nachází cestu k vám. Já hudbu moc neumím hrát, ale aspoň ji umím kreslit. A když pak vidím, že se vám líbí pánské tričko s trumpetou, mám pocit, že se ke mně ta hudba zase vrací. Je zajímavé, že motiv kytary se za pět let neprodal ani jednou. Čekal jsem přitom něco jiného. Holt, někdy i ty nejoblíbenější nástroje čekají na svého sólistu.
Ať už hrajete na bicí, zpíváte ve sprše nebo se prostě jen rádi zaposloucháte do oblíbené kapely, jedno je jisté: hudba nás spojuje. A někdy i na tričku dokáže připomenout, že rytmus života má každý svůj.
Když už jsme u toho, jestli máte chuť, podívejte se na má trička s trumpetou. Třeba vám zahraje na tu správnou strunu.
